Co může z Nazareta vzejít dobrého? (J 1,46)
I když je tomu už pár let, kdy jsem naposledy stál zde vpředu a dnes jsem zde spíše jako host vás všech, kteří se zde setkáváte každou neděli, mohu vás snad přece jen pozdravit a přivítat na dnešní bohoslužbě, neboť tato určitá smělost se dá podle mého názoru ospravedlnit tím, že se tu stále cítím více jako doma, nežli jako host.
Každý člověk má určitá pouta, nejen k lidem, ale i k místům, některá z nich se časem oslabí a některá dokonce pominou, ale některá přetrvají – obzvláště ta, která se váží k dětství. Ta si myslím každý z nás nese v životě s sebou, ať jsou dobrá či zlá. Ta zlá člověka skutečně poutají a jsou mu okovy, ta dobrá jej ale naopak integrují s ostatními a pomáhají mu porozumět sobě samému a najít svou vlastní cestu, neboť lidská existence je podle mne uspokojivě definovatelná jen ve vztahu – ve spojení k druhýmlidem a k Bohu. V mém životě, mohu říci, to byla doposud vždy jen tadobrá pouta. Část Votic je a zůstane určitým způsobem vždy se mnou: nejen jako fotografie na stěně v Mnichově, ale hlavně ve vzpomínkách na dětství, kdy pro mě Votice byly nejen domovem skutečným, ale také mým prvním domovem duchovním. To, že zde dnes mohu přijmout kněžské svěcení, je dokladem toho, že ona dobrá pouta zůstanou jednou pro vždy. Vztahy jsou těmi vlákny, ze kterých je upředena velká část lidského bytí. Myslím, že jen ten, kdo se je rozhodne sám zpřetrhat, může zůstat skutečně sám. Pokud se přidržíme tohoto obrazu, mohli bychom říci, že Bůh je tkadlec, který tato vlákna spřádá dohromady, někteří dokonce věří, že má pro každého člověka určitý plán, dalo by se říci ‚mustr‘, vzor. Pro někohodocela obyčejný, pro někoho klasický a pro jiného zase velmi pestrý. O tom, dojaké míry je za výsledný vzor zodpovědný člověk a do jaké míry je vše Božím plánem, diskutují teologové staletí. Podle mě musí tam, kde má vzniknout něco nového, Bůh a člověk spolupracovat. Je prastarou lidskou zkušeností, že pro dílo, které se má zdařit, jen lidský talent, umění a vzdělanost nestačí. Bez pomoci Kalliopé, múzy múz, nevzejdou žádné verše a i vynikající malíř je bez inspirace: to, co chybí, jsou nové ideje, řečeno v podobenství: nová vlákna a nové vzory v šatu našeho života. Jak však být při tom, když chce Bůh přidat nové vzory do našeho obnošeného a každodenního života?Evangelium, které jsme dnes četli, nám o tom vypráví.
Příběh ze začátku Ježíšova působení vypráví o povolání Filipa a Natanaele, jedněch z prvních Ježíšových učedníků. Celé vyprávění nepostrádá onu typickou Janovskou ironii, která mnohdy nese až rysy komičnosti. Zatímco Filipovi stačila k jeho rozhodnutí následovat Ježíše dvě slova, totiž „Následuj mě!“, nebylo povolání Natanaele zdaleka tak hladké. Když ho Filip vyhledal a říká mu „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefa z Nazaretu. “, ví Natanael přesně, co se mu na celém Filipově vyznání nezdá: Nazaret; co dobrého může vzejít z ‚díry‘, jako je Nazaret? Natanael má svůj úsudek o této vesnici a možná i svou zkušenost. Filip, který pravděpodobně ví, že Natanaeli nic nevymluví, odpovídá „Pojď a přesvědč se!“ Zcela jistě asi jediná možná odpověď na podobnou skepsi. Když dorazí společně k Ježíši, není již pochyb o tom, že centrální postavou tohoto vyprávění je právě Natanael. Sotva ho Ježíš uviděl, říká mu „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti“. Čtenář, který by očekával nějakou pokornou odpověď jako například „Proč mi lichotíš Mistře?“, je Natanaelovou odpovědí „Odkud mě znáš?“, jinými slovy „Ano, pravý Izraelita, v němž není lsti, to jsem já!“ asi poněkud překvapen. Možná, že by trocha pokory neuškodila, aleNatanael není ve své řeči ‚úskočný‘ a říká věci každému přímo do očí aJežíš, o kterém se několik veršů dále píše, že „nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud, neboť sám dobře věděl, co je v člověku“, ví nejen to, že Natanael seděl pod fíkovníkem, ale (stejně jako Bůh), zná i Natanaelovo srdce. Po rozhovoru s Ježíšem se mění nejen celý Natanaelův svět – již se neptá, ale vyznává: „Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele!“ – ale je spolu s Filipem i svědkem Božího zjevení: Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. Pro nový a velmi pestrý vzor v Natanaelově životě položil Bůh na tomto místě první vlákna.
Nevíme toho tolik, abychom mohli říci, co bylo s Natanaelem dál, ale to, co si chci alespoň já sám osobně z tohoto krátkého příběhu odnést, je Natanaelova otevřenost a to, že Bůh má smysl pro humor, neboť se stal člověkem.
Jak se píše ve Skutcích apoštolských, Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. Bůh nestvořil člověka proto, aby mu přinášel oběti a stavěl chrámy, ale proto, aby s ním měl společenství. Otevřenost k novému, které se můžeme od Natanaele učit a pro kterou mi byl velkým vzorem i můj dědeček Václav Šustr, je podle mě prvním krokem a možná tím nejdůležitějším předpokladem na cestě k poznání Boha, ke společenství s Ním a ke spolupráci s Ním. Evangelia nám vypráví o těch, kteří byli otevření, nejdříve onomu novému učení Ježíše Nazaretského, později něčemu tak neslýchanému, jako je vzkříšení z mrtvých, a naposled i těm, kteří nebyli Židé; jejich jazyku a kultuře, jak nám to ilustruje Pavlova řeč na athénském Aeropagu. Nebýt této otevřenosti, zůstalo by křesťanství velmi pravděpodobně palestinskou sektou.
Své poslání budoucího kněze proto chápu především jako povolání k otevřenosti pro ty, kteří sami jsou na cestě za poznáním onoho ‚Neznámého Boha‘, který přecenení od nikoho z nás daleko. Skutečnost, že zde dnes kněžské svěcení mohu přijmout, je mi znamením, že i naše církev, Církev československá husitská, se pro tuto otevřenost rozhodla. Vždyť jen „v poznání tebe je celá spravedlnost a zvědě to tvé moci je kořen nesmrtelnosti“.
[GETSEMANY 126/2002, ISSN 1210-485X, http://www.getsemany.cz/node/378]