Schloss Gottlieben (TG)

Ein Gefängnis des böhmischen Reformators Jan Hus

«Nomen atque omen quantivis iam est preti [Name, wie Bedeutung, ist schon jeden Preis wert]» besagt eine alte Redewendung (Plautus, Persa, 625) und so kann man fragen, was es wohl bedeute, wenn ein Ort seit dem 10. Jhdt. «bei den Gott wohlgefälligen Leuten» gennant wird [6], also «Gotiliubon», heute Gottlieben. Diesen Namen belegt schon die zwischen 1134 und 1156 verfasste Chronik des Klosters Petershausen, die das von einer Edelfrau dem Hl. Gebhard vermachte «prædium» (Gut) bei «Tegirwilare» (Tägerwilen) und «Gotiliubon» erwähnt. Am Anfang der Geschichte von Gottlieben stehen also in der Tat Gott wohlgefällige Leute. Und doch ist der Name heute nicht ganz frei von Ironie, denn in die Geschichte ist Gottlieben vor allem als Gefängnis der Diener Gottes eingegangen.

Bischofsburg

Die mit ca. 40 Hektaren und 300 Einwohnern eine der kleinsten Gemeinden der Schweiz, ist nur zwei Autostunden von Bern entfernt und liegt ca. 4 km westlich von Konstanz (D) / Kreuzlingen (TG), am Ufer des Seerheins, der den Obersee mit dem Untersee verbindet. Im Hinblick auf die Wasserwege besitzt Gottlieben also von Natur aus eine strategisch günstige Lage. Diese Lage und die Streitigkeiten mit den Bürgern von Konstanz haben den Konstanzer Bischof Eberhard II. von Waldburg wohl dazu geführt, dass er sich im Jahre 1251 entschieden hat, hier eine Wasserburg zu bauen und eine Stadt zu gründen, die für eine kurze Zeit sogar mit einer Brücke mit anderem Ufer verbunden war. Gottlieben war also als eine Konkurrentin zu der abtrünnigen Stadt Konstanz geplant. Doch nachdem Bischof Eberhard II. den Streit mit den Konstanzer Bürgern gewonnen hat, ist sein Interesse an Gottlieben verloren gegangen und er liess die Brücke über den Seerhein abreissen. Gottlieben wurde also nie zu einer Stadt, die Burg ist aber für mehr als 500 Jahre eine Residenz der Konstanzer Bischöfe geworden.

Gefängnis

Bekannt wurde das Schloss Gottlieben allerdings vor allem als bischöfliches Gefängnis. Das bezeugt bereits eine der ältesten Darstellungen aus der eidgenössischen Chronik des Luzerners Diebold Schilling (1508), wo vier eingekerkerte Kleriker aus dem Gefängnis fliehen (Abb. 1). In die europäische Geschichte ist Gottlieben dann dank dem Konstanzer Konzil (1414–1418) eingegangen, zumal hier vom März bis Juni 1415 der böhmische Reformator Jan Hus eingekerkert war, bevor er am 6. Juli 1415 in Konstanz als Ketzer verbrannt wurde. Dies beschreibt ca. 1417 der Bericht des Peter von Mladoniowitz [5: 88–89]:

Indessen entwich am Mittwoch vor dem Palmsonntag, wie es hieß, um drei Uhr nachts, Papst Johannes XXIII. […]. Ihm folgten darauf seine Vertrauten und die Wachen genannten Magisters Johannes, und sie übergaben die Schlüssel des genannten Kerkers, in dem der Magister festgehalten war, dem König und, wie es hieß, dem Konzil, wobei sie sich selbst von der Bewachung des Magisters Hus fürderhin entlasteten. Und als der König mit dem Konzil die Schlüssel entgegengenommen hatte — und zwar am Palmsonntag [24.3.1415] —, übergab er sie dem Bischof von Konstanz, damit er den Magister in seine Gewalt nähme […] und der Bischof gab den Magister in der gleichen Nacht an Bewaffnete weiter, damit sie Magister Johannes auf seine Veste oder Burg brächten. Und nach Übernahme des Magisters setzten ihn die Bewaffneten in Fesseln bei Nacht in einen Kahn und brachten ihn oder fuhren mit ihm auf dem Rhein bis zur Burg des genannten Konstanzer Bischofs, nach Gottleben, die von Konstanz eine Viertelmeile entfernt ist. In dieser Burg lag er vom Palmsonntag an in einem Turm, der aber luftig war, im oberen Teil, in Fesseln einhergehend und nachts mit eiserner Handfessel an die Wand in der Nähe des Bettes gekettet und somit immer in Fesseln bis zum Zeitpunkt seiner Rückführung nach Konstanz.

Es ist eine Ironie der Geschichte, dass gerade der abgesetzte Papst Johannes XXIII. (Balthasar Cossa), dessen Flucht aus Konstanz die Verlegung von Hus nach Gottlieben verursachte, dort am 3. Juni 1415 den anderen Johannes ablöste [7: 93, fol. 48v]. Ein dritter prominenter Gefangene war dann 1454 der Chorherr Felix Hemmerli aus Zürich [1: 188]. Dass hier auch Hieronymus von Prag festgehalten wurde († 30. Mai 1416, Konstanz), wie Ulrich von Richental in seiner Chronik erzählt [7: 100, fol. 56r], stimmt dagegen nicht [4: 133]. Die kirchengeschichtliche Bedeutsamkeit des Ortes ist hiermit vor allem mit dem Namen seines Prager Universitätskollegen Jan Hus verbunden, der hier fast drei Monate in einem der Türme eingekerkert war. Der im Westturm erhaltene «Hus-Kerker» (Abb. z.B. [1: 189]) – ein hölzernes Blockgefängnis – sollte daran noch erinnern; (allerdings widerspricht diese Art des Kerkers dem Bericht des Peter von Mladoniowitz).

Pilgerort

Jedenfalls ist Gottlieben – ähnlich wie der Konstanzer «Hussenstein» (Husův kámen) aus 1862 – zum wichtigen hussitischen Pilgerort geworden, wo des böhmischen Reformators gedacht wird, wie im letzten Jahr zu seinem 600. Todestag [3], in dem Gottlieben dank 30 Künstlerinnen und Künstlern eine Weile sogar den tschechischen Namen «Bohumilov» (= Gottlieben) trug [8]. Die Türme mit dem Hus-Gefängnis sind im Grunde auch das Einzige, was aus dem mittelalterlichen Schloss Gottlieben erhalten blieb. Denn das Schloss wurde 1836–1838 von Prinz Louis Napoleon (III.) und seiner Mutter Hortense de Beauharnais, die bereits in dem nicht weit entfernten Schloss Arenenberg zuhause waren, im grossen Stil umgebaut [1: 190–192] und erinnert seither an einen venezianischen Palazzo (Abb. 2). Heute wird das Schloss von der Tochter der Schweizer Opernsängerin Lisa della Casa bewohnt und ist der Öffentlichkeit nicht zugänglich. Der ‹Hus-Turm› ist aber vom Wanderweg, wo auch eine Informationstafel mit der Geschichte des Schlosses steht, gut zu sehen (Abb. 3). Ein Besuch in diesem kleinen ‹Gott lieben› Ort bei Konstanz, die in die europäische Geschichte eingegangen ist, lohnt sich aber auf jeden Fall – und das nicht nur für Hussiten.

[Kürzere Version des Artikels: Theologisch bedeutsame Orte in der Schweiz | konstruktiv N° 40 / 2016, 15]

Literatur
  1. R. Abegg/P. Erni/A. Raimann, Rund um Kreuzlingen, Die Kunstdenkmäler der Schweiz. Die Kunstdenkmäler des Kantons Thurgau 8, Bern 2014, (174–215) 187–199.
  2. E. Bächer, Gottlieben. Informationen zur Geschichte, Kreuzlingen 2001, 36–42.
  3. B. Bergmann, Einsatz für eine glaubwürdige Kirche, in: News (2015), http://www.evang-tg.ch/meta/news/newsdetail/artikel/2015/jul/einsatz-fuer-eine-glaubwuerdige-kirche.html.
  4. D. Gügel, Schloss Gottlieben – Festung, Palast, Kerker, in: S. Volkart (Hg.), Rom am Bodensee. Die Zeit des Konstanzer Konzils, Der Thurgau im späten Mittelalter 1, Zürich 2014, 131–134.
  5. P. v. Mladoniowitz, Hus in Konstanz. Der Bericht des Peter von Mladenowitz, hrsg. v. J. Bujnoch, Slawische Geschichtsschreiber 3, Graz/Wien/Köln 1963.
  6. E. Nyffenegger/O. Brandle, Die Siedlungsnamen des Kantons Thurgau, Thurgauer Namenbuch 1.1 (A-I) – 1.2 (K-Z), Frauenfeld 2003, https://www.ortsnamen.ch.
  7. U. v. Richental, Augenzeuge des Konstanzer Konzils. Die Chronik des Ulrich Richental, hrsg. v. M. Küble/H. Gerlach, Darmstadt 2014.
  8. J. Wipfler, Im zweitkleinsten Schweizer Dorf wird die Grenze zur Kunst, in: SRF Kultur (2014), http://www.srf.ch/kultur/kunst/im-zweitkleinsten-schweizer-dorf-wird-die-grenze-zur-kunst.
Links
  1. Gottlieben: http://www.gottlieben.ch
  2. Konstanzer Konzil: http://www.konstanzer-konzil.de
  3. Napolenmuseum Arenenberg: http://www.napoleonmuseum.tg.ch
Bilder
Abb. 1: Zur Fasnachtszeit entweichen vier eingekerkerte Priester mit Hilfe von Stricken aus dem bischöflichen Gefängnis im Schloss Gottlieben (1508). Eidgenössische Chronik des Luzerners Diebold Schilling (Luzerner Schilling), S 23 fol., 546. © 2015 Luzern, Korporation Luzern (http://www.e-codices.unifr.ch/de/kol/S0023-2/546).
Abb. 2: Das Schloss Gottlieben heute – Blick vom Seerhein. © 2014 groeche (Adobe Stock).
Abb. 3: Der ‹Hus-Turm› – Blick vom Wanderweg. © 2016 Bettina Kindschi.

Das Wirken Jesu in Galiläa bei Johannes (WUNT II/325)

Buch

Das Wirken Jesu in Galiläa bei Johannes. Eine strukturale Analyse des vierten Evangeliums mit den Synoptikern, WUNT II/325, Tübingen 2012, ISBN 978–3–16–151720–4, http://www.mohr.de.

Abstract:Das Verhältnis des Johannesevangeliums zu den Synoptikern gehört seit Origenes zu den größten Problemen der Evangelienexegese und nach der Auflösung des seit P. Gardner-Smith bestehenden Konsenses steht es heute vor einer Neubestimmung. Zu dieser will auch der Autor des vorliegenden Buchs beitragen. Zbyněk Garský analysiert mit neueren textlinguistischen Methoden die intertextuellen Bezüge des vierten Evangeliums zu den Synoptikern und zeigt am Beispiel des Wirkens Jesu in Galiläa bei Johannes, dass die Lösung des Origenes im Grunde der Intention des Johannes entspricht. Der vierte Evangelist ist ein aufmerksamer Exeget der Synoptiker und schreibt sein Evangelium in einem literarischen Gespräch mit den drei älteren Evangelien, die er dabei einer allegorischen Relektüre unterzieht. Diese intertextuelle Schreibweise lässt sich mit dem von U. Eco geprägten Begriff als „intertextuelle Ironie“ bezeichnen und stellt ein seit der Antike bekanntes Phänomen dar, das die Allegorie und Allegorese kennzeichnet.

English

Das Wirken Jesu in Galiläa bei Johannes. Eine strukturale Analyse des vierten Evangeliums mit den Synoptikern [The Ministry of Jesus in Galilee in the Gospel of John. A Structural Analysis of the Intertextuality of the Fourth Gospel with the Synoptics], WUNT II/325, Tübingen 2012, ISBN 978–3–16–151720–4, http://www.mohr.de.

Abstract:The relationship of John’s Gospel to the Synoptics has been one of the major problems of gospel exegesis since Origen. Today, after the dissolution of the consensus which has ruled in biblical studies since P. Gardner-Smith, this relationship is in need of redefinition, to which the author of this book wishes to contribute. Zbynĕk Garský analyzes the intertextuality of the Fourth Gospel with the Synoptics by using new methods of text linguistics and by showing through the example of Jesus’ ministry in Galilee in the Gospel of John that the solution of this issue by Origen in fact corresponds to John’s intention. The fourth evangelist is a careful exegete of the Synoptics and wrote his gospel in a literary dialogue with the three older gospels, which he rereads allegorically. This kind of intertextual writing can be described as “intertextual irony,” a term established by U. Eco, a well-known phenomenon since antiquity which characterizes the allegory and allegorizing.

Die Bilder zum Buch: Vincent van Gogh & Paul Gauguin

Das Caféim französischen Arles im Herbst 1888 von Vincent van Gogh (links) und Paul Gauguin (rechts):

Quelle:

  • Vincent van Gogh (1853-1890), Das Nachtcafé, Arles, September 1888, Öl auf Leinwand, 72 x 92 cm, Yale University Art Gallery, New Haven, Connecticut [© 2011 Yale University – used by permission].
  • Paul Gauguin (1848-1903), Im Café, Arles, November 1888, Öl auf Leinwand, 72 x 92 cm, Staatliches Museum für Bildende Künste A. S. Puschkin, Moskau [Wikimedia Commons].

Rezensionen | Reviews

Recherches de Science Religieuse, 103 (2015), 257–286 (Michèle Morgen)
Biblische Notizen163 (2014), 146–147 (Michael Ernst).
Biblica95 (2014), 462–465 (Maurizio Marcheselli).
Zeitschrift für Katholische Theologie136 (2014), 326–327 (Veronika Burz-Troppe).
Review of Biblical Literature6 (2014), Download PDF(Jeffrey M. Tripp).
Das Heilige LandHeft 1 (2014), 69 (Marco Petrelli).
Collectanea Theologica83 (2013), 224–227 (Bartosz Adamczewski).
Theologische Revue109.4 (2013), 289–290 (Hans Förster).
Theologie und Philosophie88.2 (2013), 299–301 (Johannes Beutler).
Journal for the Study of the New Testament35.5 (2013), 73–74 (Pieter J. Lalleman).
New Testament Abstracts57.1 (2013), 171.
Filologia Neotestamentaria25 (2012), 176.

Povolání Natanaele (J 1,43–51)

Co může z Nazareta vzejít dobrého? (J 1,46)

I když je tomu už pár let, kdy jsem naposledy stál zde vpředu a dnes jsem zde spíše jako host vás všech, kteří se zde setkáváte každou neděli, mohu vás snad přece jen pozdravit a přivítat na dnešní bohoslužbě, neboť tato určitá smělost se dá podle mého názoru ospravedlnit tím, že se tu stále cítím více jako doma, nežli jako host.

Každý člověk má určitá pouta, nejen k lidem, ale i k místům, některá z nich se časem oslabí a některá dokonce pominou, ale některá přetrvají – obzvláště ta, která se váží k dětství. Ta si myslím každý z nás nese v životě s sebou, ať jsou dobrá či zlá. Ta zlá člověka skutečně poutají a jsou mu okovy, ta dobrá jej ale naopak integrují s ostatními a pomáhají mu porozumět sobě samému a najít svou vlastní cestu, neboť lidská existence je podle mne uspokojivě definovatelná jen ve vztahu – ve spojení k druhýmlidem a k Bohu. V mém životě, mohu říci, to byla doposud vždy jen tadobrá pouta. Část Votic je a zůstane určitým způsobem vždy se mnou: nejen jako fotografie na stěně v Mnichově, ale hlavně ve vzpomínkách na dětství, kdy pro mě Votice byly nejen domovem skutečným, ale také mým prvním domovem duchovním. To, že zde dnes mohu přijmout kněžské svěcení, je dokladem toho, že ona dobrá pouta zůstanou jednou pro vždy. Vztahy jsou těmi vlákny, ze kterých je upředena velká část lidského bytí. Myslím, že jen ten, kdo se je rozhodne sám zpřetrhat, může zůstat skutečně sám. Pokud se přidržíme tohoto obrazu, mohli bychom říci, že Bůh je tkadlec, který tato vlákna spřádá dohromady, někteří dokonce věří, že má pro každého člověka určitý plán, dalo by se říci ‚mustr‘, vzor. Pro někohodocela obyčejný, pro někoho klasický a pro jiného zase velmi pestrý. O tom, dojaké míry je za výsledný vzor zodpovědný člověk a do jaké míry je vše Božím plánem, diskutují teologové staletí. Podle mě musí tam, kde má vzniknout něco nového, Bůh a člověk spolupracovat. Je prastarou lidskou zkušeností, že pro dílo, které se má zdařit, jen lidský talent, umění a vzdělanost nestačí. Bez pomoci Kalliopé, múzy múz, nevzejdou žádné verše a i vynikající malíř je bez inspirace: to, co chybí, jsou nové ideje, řečeno v podobenství: nová vlákna a nové vzory v šatu našeho života. Jak však být při tom, když chce Bůh přidat nové vzory do našeho obnošeného a každodenního života?Evangelium, které jsme dnes četli, nám o tom vypráví.

Příběh ze začátku Ježíšova působení vypráví o povolání Filipa a Natanaele, jedněch z prvních Ježíšových učedníků. Celé vyprávění nepostrádá onu typickou Janovskou ironii, která mnohdy nese až rysy komičnosti. Zatímco Filipovi stačila k jeho rozhodnutí následovat Ježíše dvě slova, totiž „Následuj mě!“, nebylo povolání Natanaele zdaleka tak hladké. Když ho Filip vyhledal a říká mu „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefa z Nazaretu. “, ví Natanael přesně, co se mu na celém Filipově vyznání nezdá: Nazaret; co dobrého může vzejít z ‚díry‘, jako je Nazaret? Natanael má svůj úsudek o této vesnici a možná i svou zkušenost. Filip, který pravděpodobně ví, že Natanaeli nic nevymluví, odpovídá „Pojď a přesvědč se!“ Zcela jistě asi jediná možná odpověď na podobnou skepsi. Když dorazí společně k Ježíši, není již pochyb o tom, že centrální postavou tohoto vyprávění je právě Natanael. Sotva ho Ježíš uviděl, říká mu „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti“. Čtenář, který by očekával nějakou pokornou odpověď jako například „Proč mi lichotíš Mistře?“, je Natanaelovou odpovědí „Odkud mě znáš?“, jinými slovy „Ano, pravý Izraelita, v němž není lsti, to jsem já!“ asi poněkud překvapen. Možná, že by trocha pokory neuškodila, aleNatanael není ve své řeči ‚úskočný‘ a říká věci každému přímo do očí aJežíš, o kterém se několik veršů dále píše, že „nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud, neboť sám dobře věděl, co je v člověku“, ví nejen to, že Natanael seděl pod fíkovníkem, ale (stejně jako Bůh), zná i Natanaelovo srdce. Po rozhovoru s Ježíšem se mění nejen celý Natanaelův svět – již se neptá, ale vyznává: „Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele!“ – ale je spolu s Filipem i svědkem Božího zjevení: Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. Pro nový a velmi pestrý vzor v Natanaelově životě položil Bůh na tomto místě první vlákna.

Nevíme toho tolik, abychom mohli říci, co bylo s Natanaelem dál, ale to, co si chci alespoň já sám osobně z tohoto krátkého příběhu odnést, je Natanaelova otevřenost a to, že Bůh má smysl pro humor, neboť se stal člověkem.

Jak se píše ve Skutcích apoštolských, Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. Bůh nestvořil člověka proto, aby mu přinášel oběti a stavěl chrámy, ale proto, aby s ním měl společenství. Otevřenost k novému, které se můžeme od Natanaele učit a pro kterou mi byl velkým vzorem i můj dědeček Václav Šustr, je podle mě prvním krokem a možná tím nejdůležitějším předpokladem na cestě k poznání Boha, ke společenství s Ním a ke spolupráci s Ním. Evangelia nám vypráví o těch, kteří byli otevření, nejdříve onomu novému učení Ježíše Nazaretského, později něčemu tak neslýchanému, jako je vzkříšení z mrtvých, a naposled i těm, kteří nebyli Židé; jejich jazyku a kultuře, jak nám to ilustruje Pavlova řeč na athénském Aeropagu. Nebýt této otevřenosti, zůstalo by křesťanství velmi pravděpodobně palestinskou sektou.

Své poslání budoucího kněze proto chápu především jako povolání k otevřenosti pro ty, kteří sami jsou na cestě za poznáním onoho ‚Neznámého Boha‘, který přecenení od nikoho z nás daleko. Skutečnost, že zde dnes kněžské svěcení mohu přijmout, je mi znamením, že i naše církev, Církev československá husitská, se pro tuto otevřenost rozhodla. Vždyť jen „v poznání tebe je celá spravedlnost a zvědě to tvé moci je kořen nesmrtelnosti“.

[GETSEMANY 126/2002, ISSN 1210-485X, http://www.getsemany.cz/node/378]